Cesta k textu na webu --> www.cssb.cz / O nás / Rady a Zajimavosti / Zdraví / Demence

 

Demence

FYZIOLOGICKÉ POTŘEBY - Neuspokojení fyziologických potřeb u osob s demencí může být příčinou nočního neklidu. Dochází k poruchám cyklu spánku a bdění. Tento stav může mít hned několik příčin. Může jít o špatný denní režim, zdravotní obtíže, vliv psychické zátěže nebo léků. Častým pochybením ze strany pečujících je to, že nemocného ukládají ke spánku velmi brzy.Na poruchy spánku má vliv i nedostatek pohybu nemocného, nedostatečná či žádná fyzická aktivace a kognitivní stimulace.
Fyziologické potřeby ovlivňují i toulání a bezcílné přecházení osob s demencí.
Jednou z příčin toulání může být, že jim chůze pomáhá uvolňovat fyzickou energii, popřípadě to může souviset s fyzickým neklidem, který je způsoben bolestí. 
Osoby s demencí, a senioři obecně, mohou mít problémy s vyprazdňováním, objevuje se u nich zácpa, což souvisí se zdravotními obtížemi a pocitem neklidu.
Přítomnost bolesti může vyvolat u osob s demencí i agresivitu, která je však výrazem obrany a nespokojenosti.

Potřeba bezpečí je považován za nejzákladnější psychickou potřebu. V životě seniorů hraje tato potřeba velmi významnou roli.

V okamžiku, kdy se stávají nesoběstačnými a jsou odkázáni na pomoc druhých, tak se
jejich nejistota a strach zintenzivňují. Nejde pouze o nebezpečí jako je pád nebo
zranění, ale o pocit ohrožení z okolí, neznámého prostředí nebo ztráty kontroly nad
sebou samým.  Tato potřeba je o to silnější u seniorů s demencí, kteří se cítí ztraceni ve známém prostředí a stávají se tak velmi zranitelnými. Neuspokojení potřeby bezpečí může být příčinou závislého chování. Osoba s demencí se stává zcela závislou na kontaktu a přítomnosti blízké osoby, nejčastěji pečujícího. Toto chování může být způsobeno potřebou kontaktu, nejistotou, hledáním ujištění a pomoci, nebo bolestí, kterou nemocný nedokáže verbálně vyjádřit.
Nemocný nedokáže řídit svůj vlastní život, ale intuitivně předpokládá, že ten který se o něj stará, ho ochrání a pomůže mu pochopit vše co se kolem něj děje. Proto, když se ocitne sám bez svého pečovatele, tak se cítí znepokojený a nejistý. Dezorientace v prostoru, čase a nerozpoznání blízkých souvisí i s agresivitou osob s demencí. Osoba, která se neorientuje, nepoznává věci kolem sebe a osoby v jejím okolí jí přijdou neznámé, se cítí být ohrožena. A pokud se jí tito lidé ještě dotýkají, a je na nich závislá i v nejintimnějších činnostech, tak v ní vyvolávají strach a úzkost. Narušení soukromí a intimního prostředí je vnímáno negativně. Přirozenou reakcí na tyto pocity je obrana.

 

SOCIÁLNÍ POTŘEBY Do sociálních potřeb náleží potřeba blízkosti, lásky, přátelství, sounáležitosti, důvěry, potřeba informovanosti, potřeba vyjádřit se a být vyslechnut a také potřeba náležet k nějaké skupině. Všechny tyto potřeby jsou pro člověka velice důležité a často bývají označovány jako potřeby vztahové. V případě nenaplnění těchto potřeb může docházet k samotě a izolovanosti osoby. Takovýto stav může vyvolávat silnou duševní bolest, utrpení a také pocit, že s danou osobou už nikdo nepočítá. S neuspokojením sociálních potřeb u osob s demencí může souviset opět závislé chování. Jde o uspokojení potřeby blízkosti. Nemocný potřebuje kontakt s blízkou osobou, chce cítit náklonnost od druhých. Vyhledává fyzickou blízkost lidí, kteří se okolo něj pohybují. Časté dotýkání se druhých, osobou s demencí, je snahou dosáhnout prostého lidského kontaktu, ač je to mnohdy zaměňováno s chováním sexuálního rázu. Jendou z příčin toulání osoby s demencí je i to, že chce být někde jinde, než se právě nachází. Osoba s demencí vnímá prostředí, ve kterém se nachází, jako neznámé. Mnohdy se v mysli navrací do míst, kde vyrůstala a kde se narodila. Hledá známé osoby jako je matka, otec, sourozenci, popřípadě své děti, ale ty vidí stále jako malé děti, takže vysvětlení, že starý a prošedivělý muž je syn nemocného, není pro osobu s demencí pochopitelné. Cítí nedůvěru k tomuto prostředí, chce být u svých blízkých a mít pocit, že někam patří. To v tomto neznámém prostředí nemá. S neuspokojením sociálních potřeb u osob s demencí může souviset i neporozumění okolí. S postupující nemocí se horší komunikace a dochází ke snížení schopnosti absorbovat nové informace. Proto často není uspokojena potřeba informovanosti, což u nemocného zvyšuje neklid a úzkost.


POTŘEBA AUTONOMIE Potřeba autonomie znamená mít možnost se sám rozhodovat, mít moc nad vlastním životem a být svobodný. Člověk může být závislý fyzicky, ale současně psychicky autonomní. Moci se sám rozhodovat a být svému životu pánem.
Autonomie je blízká svobodě. Člověk může svobodně říci, co si myslí, co by si přál,
vybrat si podle svého vědomí a rozhodovat se o věcech, které se týkají jeho života.
U osob s demencí je tato potřeba velmi narušena. Častou reakcí na její neuspokojení je agrese. Agresivita je obvyklá lidská reakce na obtížnou situaci a také obranou proti frustraci.  Hlášené případy „agresivního chování“ byly velmi často způsobeny okolnostmi, kdy pečovatel odnesl osobě šaty, dával jí léky, koupal ji, vyměňoval jí spodní prádlo nebo ji
přemisťoval“. Agresivita může být také reakcí na zármutek a bezmoc. Lidé si mohou
v počátcích nemoci svůj stav a zhoršující se funkce uvědomovat, což v nich vyvolává
stud, smutek, strach a především bezmoc, se kterou u této nemoci setkávají. Jsou si
vědomi svých chyb, zapomnětlivosti a nedokážou s tím nic dělat. 
Agresivita a hněv se nabízejí jako možnost ventilace jejich emocí. V pozdějších stádiích nemoci je poté hněv jedinou alternativou jak vyjádřit své emoce a pocity.
 Agresivita se tak stává nejjednodušší možností vyjádření toho, co nemocní pociťují. Stejně jako u dětí, které projevují hněv a zlost snadněji než smutek nebo stud.

 

POTŘEBA SEBEREALIZACE Ve chvílích, kdy jsou uspokojeny všechny potřeby na nižších úrovních, tak nastupuje potřeba seberealizace. Jde o nalezení smyslu života člověka a potřebu zrealizovat své sny a přání. Může to být spojeno s prací, zájmy, rodinou, vírou nebo tvůrčími potřebami. Na úrovni seberealizace lze nalézt i prvky potřeb z nižších úrovní jako například pocit uznání, pocit životního úspěchu nebo sdílení s rodinou či přáteli. U seniora závislého na pomoci druhých, lze či je nezbytné od potřeb na nejvyšších úrovních, jako je seberealizace, dočasně nebo dokonce trvale ustoupit. Stejné je to i v případě osob s demencí, avšak jejich stálou stimulací, nácvikem běžných denních aktivit a reedukací základních dovedností lze dosáhnout alespoň částečného uspokojení potřeby seberealizace či poskytnutí smysluplné činnosti a náplně dne.

Péče o osobu s demencí je velmi náročná a vyčerpává pečující i jejich rodiny. I přesto by měla osoba s demencí zůstat co nejdéle ve svém bytě či domě nebo alespoň v prostředí, které zná, a kde je obklopena blízkými a známými lidmi. Ti znají historii osoby s demencí, její povahu, styl uvažování, jazyk a zájmy a mohou tak pozitivně přispívat k zachování schopností a kognitivních funkcí nemocného.

Stejně jako osoby s demencí, tak i pečující osoby mají své potřeby, které musí být
uspokojovány a jsou nutné ke kvalitnímu a smysluplnému životu. V okamžiku, kdy se pečující začíná starat o svého blízkého, tak mnohdy jdou jeho osobní potřeby a přání stranou. Při dlouhodobé péči však může docházet k frustraci a pocitu vyhoření. Je tedy nutné, aby zátěž, které jsou pečující osoby vystaveny, byla kompenzována a zlehčována uspokojením jejich potřeb.